Filosofické důsledky kvantové fyziky

24. prosince 2009 v 16:09 | Petr Hawliczek "Hawelson" |  KVANTOVÁ FYZIKA A FILOSOFICKÉ OTÁZKY

Obsah:

Úvod
Zákonitosti kvantové fyziky, ze kterých budeme vycházet
Myšlenka dvourozměrné světočáry prostupující pátý rozměr
Jak je definováno pozorování?
Vysvětlení definice pozorování a zhroucení vlnové funkce
Závěr
Odkazy ze kterých bylo čerpáno



Úvod:

Mým cílem bylo vždy odpovědět na otázku "proč". Avšak předtím, než člověk může odpovědět na otázku "proč", tak musí pochopit "jak". Je jasné, že pokud budeme hledat odpověď v kvantové fyzice, dostaneme se pouze k pravděpodobnostem, co by jak mohlo být a fungovat. Avšak pokud člověk pochopí, jak funguje tento svět z pohledu kvantové fyziky, otevře se mu knihovna možností s odpovědí "proč", rozdělené určitým způsobem podle pravděpodobností. Tedy s pochopením procesů v našem světě na subatomární úrovni lépe pochopíme i svět v klasických velikostech a i obrovských galaktických rozměrech.
Tento článek jsem chtěl napsat co nejobsáhleji, avšak čím více jsem chtěl probírat různé kvantové zákony podrobněji, tím jsem se sám více a více zamotával do samotné problematiky a celkově bych nenapsal nic. To mi připomíná otázku z filmu "Co my jen víme", kde se ptají "Jak hluboko chcete padat králičí norou?". Takže pokud se budete zajímat více a více o kvantovou fyziku, budete padat jen hlouběji a hlouběji. Co je třeba udělat, je začít se na celou věc pochopení světa dívat úplně jinak.


Zákonitosti kvantové fyziky, ze kterých budeme vycházet:

Základní jev, z nějž vychází kvantová fyzika a kterým se budeme nejvíce zabývat, bude dvojštěrbinový experiment. Ten dokazuje, že částice (foton, elektron, ba dokonce celý atom) se někdy chová jako částice a někdy jako vlna, což závisí na pozorování této pohybující se částice. Tento jev se nazývá vlnově-částicový dualismus více o něm v odkaze [1]. Zajímavé je, že skutečnost jak částice dopadnou na stínítko, závisí na tom, jestli informaci o pohybující se částici máme a dokonce jen na tom, jestli tu informaci využijeme. V odkaze [1] se také můžete dočíst o experimentu posílání celých atomů skrz dvě štěrbiny (verze dvojštěrbinového pokusu s "jemnou'' detekcí pomocí mikromaserů), avšak ve složitějším přístroji, kde se prokázalo, že i celé atomy se mohou chovat jako vlny a záleží pouze na tom, jestli informaci o atomu získáme.
Možná si řeknete "no dobře, tak se hmota občas chová jako vlna, občas jako částice v závislosti na jejím pozorování, ale co je na tom tak zajímavého". Zajímavé na tom je už jen to, že hmota se nechová pořád jako pevné částice, jak si ji představujeme. Ale mnohem zajímavější je co nám vlastně hmota, pokud je vlna přináší.
Nedávno jsem napsal článek "Druhý časový rozměr umožňující průchod myšlenkou mezi paralelními dimenzemi", kde se zabývám možností, kde se náš svět neskládá pouze ze 4 rozměrů (3 prostorové a jeden časový), ale z rozměru pěti. V tomto článku jsem nakonec položil otázku, který zněla "Jestli tak, jako je podle mě dána světočára ve čtyřrozměrném vesmíru, není dána i v pětirozměrném vesmíru". Tato otázka mi vrtala stále hlavou. A vrtala mi ještě jedna věc hlavou. Říkal jsem si, když nevím jak by přesně vypadala světočára v pětidimenzionálním grafu, jak můžu vědět, že je to pouze čára, proč to nemůže být třeba dvojrozměrná plocha? Bylo mi jasné, že pokud bych do toho grafu nakreslil světočáru jako plochu kde by se jedna osa pohybovala okolo osy času a druhá by obsahovala celou osu paralelní dimenze, znamenalo by to, že každá částice by musela být v našem vesmíru najednou ve všech bodech (což samozřejmě nepozorujeme). Takže jsem se držel myšlenky, že když je částice v čase a prostoru vždy pouze na jednom místě, tak bude i paralelní dimenzi vždy na jednom místě, tedy že vznikne jednorozměrná světočára, tak jak jsem to nakreslil v minulém článku:

Obr. 1 - pětirozměrný vesmír s redukcí dvou prostorových rozměrů se zakreslenou jednorozměrnou světočárou


Myšlenka dvourozměrné světočáry prostupující pátý rozměr:

Stále mi vrtala hlavou ale otázka, jak se chová částice, když ji nepozorujeme. Díky dvoujštěrbinovému experimentu víme, že když pošleme z elektronového děla elektrony každý zvlášť, tak na stínítku přesto vznikne interferenční obrazec. Jediné vysvětlení, jak se to může stát je to, že elektron letící k dvojštěrbinové překážce se před ní rozdělí na dva, zároveň proletí oběma štěrbinami a interferuje sám se sebou. Tedy chová se jako by byl na dvou místech najednou. Chová se jako vlna pravděpodobnosti. A myslím, že tady už je jasné, kde tím narážím. Ale ještě před odpovědí uvedu jeden příklad, který dokazuje, že pohybující se částice se chová jako vlna.
Feynmanovo sčítání přes historie říká, že částice pohybující se z bodu A do bodu B se nepohybuje pouze přímo po nejkratší trajektorii, ale pohybuje se po všech možných drahách (které zahrnují místa nejen kilometr daleko, ale částice se pohybuje třeba i přes naše slunce, přes střed naší galaxie, dokonce se pohybuje i kolem nejvzdálenější hvězdy v našem vesmíru. To však není vše, tato naše částice se dokonce pohybuje i přes všechny historie těchto drah až do počátku vesmíru). Toto třeba vysvětluje možnost kvantového tunelování. Jak to, že částice si přeskočí najednou někam, kde by vůbec neměla mít přístup a dokonce nadsvětelnou rychlostí? Jak to, že existuje určitá (ikdyž neskutečně malá) pravděpodobnost, že se najednou zničehonic objevíte na měsíci? Tyto možnosti přináší právě kvantové tunelování a kvantové tunelování je vysvětleno Feynmanovým sčítáním přes historie.
Je fyzikálně jasné, že všechny částice se stále pohybují, což potvrzuje Heisenbergův princip neurčitosti, který říká, že žádná částice nemůže mít zároveň přesně definovanou polohu i rychlost. Jediná možnost, kdy by se částice nepohybovala by byla, kdyby byla podchlazená na teplotu absolutní nuly, to by však trvalo nekonečně dlouho. Takže pokud se každá částice stále pohybuje, projevují se na ní stále možné fluktuace způsobené Feynmanovým sčítáním přes historie.


Vyřešení problému jedno nebo dvourozměrné světočáry:

Takže odpověď zní, že pokud jakoukoli částici nepozorujeme, tak se chová jako vlna a prostupuje všechny možnosti její pozice - je v superpozici. Pokud tedy logicky zakreslíme světočáru nějaké částice s tím, že částice je někdy pozorována a někdy ne, dostaneme zajímavý graf, který rozřeší otázku, jestli bude výsledná světočára jednorozměrná, jak jsem původně kreslil anebo dvojrozměrná, jak jsem uvažoval. Odpověď je podobná, jako na otázku, jestli se částice chová jako částice nebo jako vlna. Chová se občas tak a občas tak. Takže i v pětirozměrném grafu, se bude světočára (podle zákonu dvojštěrbinového experimentu) chovat v čase jednou jako jednorozměrná křivka a jednou jako dvourozměrná plocha.

Obr.2 - pětirozměrný vesmír s redukcí dvou prostorových rozměrů se zakreslenou světočárou, která se podle pozorování částice chová jednou jako jednorozměrná křivka (při pozorování) a jednou jako dvourozměrná plocha prostupující celý pátý rozměr (pokud částice pozorována není).

Z grafu si můžeme odvodit, že pokud částici pozorujeme, je na konkrétním místě s danou jednou možností. Pokud však částici pozorovat přestaneme, dostane se do superpozice a obsahuje všechny možnosti najednou, tedy prochází celým pátým rozměrem od mínus nekonečna do plus nekonečna. Pokud ji opět začneme pozorovat, zhmotní se v nějakém náhodném bodě, podle pravděpodobnosti. Otázka je, jak moc a jak inteligentně dokáže pozorovatel ovlivnit v jakém bodě se částice zhmotní. Pokud je naše mysl dostatečně vyspělá (její bezhmotná podstata), byli bychom tímto způsobem schopni ovlivňovat cokoli a jakkoli v čase pouze myšlenkou. Což do jisté míry můžeme již tak, jak to známe z reality (tedy pohybem rukama, mluvou…), ale je tu druhá stránka věci, kdy můžeme ovlivňovat vše pouze myšlenkou.
Ještě další otázku však může do věci vnést Feynmanovo sčítání přes historie, které počítá s průchodem částice i všemi možnými historiemi. Tedy pokud částice není pozorována, dostává se najednou do celého prostoru našeho pětirozměrného grafu od času pozorování do minulosti a pokud pozorována je, chová se dále jako jednorozměrná křivka. Tedy prostupuje nejen celý pátý rozměr, ale i celý čas do minulosti. Otázka je, jak něco takového nakreslit do pětirozměrného grafu. Lepší než kreslit je si to představit. A to tak, že pokud se částice v grafu na obr. 2 dostane do superpozice, prostupuje celý zjednodušený 3D graf až do času (teoreticky) mínus nekonečno.
Ovšem, když se člověk zamyslí, jak jednodušeji by šlo nakreslit tento graf, zjistí, že pokud máme 3 prostorové rozměry redukované do jednoho, superpozice částice vlastně znamená, že v rovině prostoru v grafu tato částice prostupuje od mínus nekonečna do plus nekonečna. Můžeme tedy nekreslit graf na obr. 2 ještě mnohem jednodušeji, dokonce dvourozměrně.

Obr. 3 - dvojrozměrně nakreslený náš vesmír s redukcí dvou prostorových rozměrů se zakreslenou světočárou, která se podle pozorování částice chová jednou jako jednorozměrná křivka (při pozorování) a jednou jako dvourozměrná plocha prostupující celý pátý rozměr (pokud částice pozorována není) s faktem že pátý rozměr se dá nakreslit jako rozprostření částice do celého prostorového rozměru.

Horší je opět nakreslit graf s vzetím v potaz Feynmanového sčítání přes historie, protože v dvourozměrném grafu by znamenal opět označit celý graf od času, kdy byla částice naposledy nepozorována. Vyřešit by to snad šlo způsobem, kdy bychom si rozdělili čas do dvou os, jednu klasickou a druhou pomocnou pro určení, jaký čas může částice prostupovat v určitém bodě v časoprostoru.

Obr. 4 - náš vesmír s redukcí dvou prostorových rozměrů se zakreslenou světočárou, která se podle pozorování částice chová jednou jako jednorozměrná křivka (při pozorování) a jednou trojrozměrně, kdy částice prostupuje nejen celý prostor, ale i celý čas od bodu t do mínus nekonečna (pokud částice pozorována není), s rozděleným časovým rozměrem do dvou os.

Zajímavé je, že výstup částice z trojrozměrného "kvádru" nemusí být v čase t (který odpovídá času na "vodorovné" časové křivce, ale může být i v čase menším než je čas t. Ovšem pravděpodobnost, že se částice skutečně objeví nějaký podstatný čas v čase dříve je opravdu velice malá a exponenciála nepravděpodobnosti extrémně rychle roste. Každopádně je ale MOŽNÉ dle tohoto principu ovlivnit i události, jež se staly v minulosti. Avšak pokud realita pracuje na principu přímé úměry, kdy s překonatelnou pravděpodobností musí růst i síla myšlenek, ovlivnit něco v minulosti by vyžadovalo opravdu extrémní podmínky. Avšak tento článek je zaměřen na to, co vše je reálně možné a to co popisují je zcela reálně možné, ba dokonce danými kvantovými experimenty potvrzené.
Znamená to tedy, že částice se může vynořit v jakémkoli bodě na zadní straně kvádru na obr. 4. Z toho vyplývá, že se částice může zhmotnit nejen kdekoli v prostoru, ale dokonce i v čase, od předpokládaného času začátku pozorování částice až do času mínus nekonečno. Tedy částice se může objevit teoreticky dříve, než začala být nepozorována. Pokud je tedy možnost, jak ovlivnit toto vynoření částice (ať už myšlenkou zapříčiňující pozorování, nebo nějakou technickou cestou), je možné ovlivnit celý prostor a celý čas do minulosti a teoreticky i celou budoucnost, alespoň jak nám to napovídá náš pocit svobodné vůle.


Jak je definováno pozorování?:

Problém teď nastává ale v tom, kdy je vlastně částice pozorována a co vlastně znamená toto pozorování. K tomuto problému jsem si vytáhl část textu z wikipedie, jež pojednává o problému definice měření a problému se speciální relativitou:

"Interpretace:
Existence kolapsu vlnové funkce vedla již v počátcích kvantové teorie k jejímu odmítání či minimálně kritickému postoji ze strany význačných vědců (jmenujme za všechny E.Schrödingera a A.Einsteina - paradoxně dva z těch, co se o vznik kvantové teorie zasloužili zásadní měrou), a to z několika různých příčin:
- Pojem měření je z principiálního hlediska definován vágně, jestli vůbec.
- Kolaps vlnové funkce probíhá v jednom okamžiku. Může jít ale o systém s velkým prostorovým rozsahem, měření lze provádět ve velmi vzdálených místech. Kolaps tak okamžitě ovlivní rozsáhlou oblast (v principu celý vesmír), což se jeví být v příkrém protikladu se základním tvrzením speciální teorie relativity o nemožnosti nadsvětelné rychlosti šíření signálů.

Problém definice měření:
Kolaps nastává podle kvantové teorie v okamžiku měření. Učebnice kvantové teorie obvykle nejdou příliš dál ve výkladu o bližším určení tohoto okamžiku. Standardně se uvažuje mikroskopický systém, na němž provádíme měření pomocí makroskopické aparatury. V praktickém případě nedělá takové rozlišení žádné potíže - systém je obvykle tvořen jednotlivými atomy, zatímco aparatura může dosahovat rozměrů továrny (nejextrémnějším příkladem jsou obří urychlovače sloužící často pro výzkum vnitřní struktury protonů). Teoreticky ale můžeme libovolně velkou aparaturu zahrnout do zkoumaného systému a v tomto pohledu se kolaps odsouvá až do okamžiku, kdy výzkumník začne pozorovat aparaturu. Můžeme ale do systému zahrnout i mozek výzkumníka atd. Tudíž už samo určení okamžiku kolapsu je nejasné. Viz též příklad Schrödingerovy kočky. V podstatě existují dvě zásadní cesty, jak věc řešit:
1. Problém ignorovat. Kvantová teorie dává dobré odpovědi na otázky o konkrétních výsledcích konkrétních měření. Je třeba se na ni dívat jako na nástroj pro předpovídání výsledků experimentů a na kolaps jako na pomocnou myšlenkovou konstrukci, která nám usnadňuje o teorii mluvit. Otázka, zda je kolaps skutečný (či zda je vlnová funkce skutečná), či dokonce kdy ke kolapsu dochází, spadá do filozofie, ne do fyziky. Tento pohled na kvantovou teorii se nazývá kodaňská interpretace a je, alespoň v praxi, zastáván drtivou většinou fyziků dneška.
2. Problém kolapsu odsunout na úroveň přechodu informace z měření do vědomí pozorovatele. Tady nastává komplikace díky existenci různých pozorovatelů, ale věc se dá částečně konsistentně řešit. Viz též mnohosvětová interpretace.
Původně ještě existovala možnost, že kolaps je pouze zdání vznikající díky naší neschopnosti zjistit všechny informace o systému, vedoucí k teorii skrytých parametrů. Tato možnost je dnes experimentálně vyloučena (viz níže).

Problém se speciální relativitou:
V roce 1935 Einstein, B.Podolsky a N.Rosen publikovali myšlenkový experiment, kterým hodlali zpochybnit úplnost kvantové teorie (EPR paradox). V principu poukazovali na existenci stavů, u kterých měření na jednom místě vede k okamžitému ovlivnění možných výsledků měření v místě vzdáleném a tak k popření principů speciální relativity. Vzhledem k tomu, že experimentátor nemůže "zařídit", jaký má být výsledek jeho měření (tj. kam má systém zkolabovat), nelze tohoto jevu využívat k šíření informace nadsvětelnou rychlostí. Proto je tento myšlenkový pokus spíše argumentem filozofickým, opírajícím se o přesvědčení, že vlnová funkce je reálný objekt. Autory byl zamýšlen jako podpora teorií se skrytými parametry. Ty tvrdí, že kvantový systém je, podobně jako klasický, určen jednoznačně hodnotami sady parametrů, z nichž ovšem jen některé jsou pozorovatelné. Zbylé skryté parametry, které nejsme schopni zjistit, jsou příčinou neklasického chování kvantových systémů. Podle těchto teorií je výsledek měření systému určen předem a výběr stavu, kam systém zkolabuje, je určen právě skrytými parametry.
V době publikování EPR článku se nevědělo, jak zjistit, zda skryté parametry existují. Překvapivě jednoduchý test navrhl John Bell v šedesátých letech. Pomocí Bellových nerovností byla nakonec existence skrytých parametrů experimentálně vyvrácena.
Nakonec je třeba poznamenat, že často zmiňovaná neslučitelnost obecné relativity a kvantové teorie není důsledkem zmíněného paradoxu s kolapsem. Potíže při slučování obecné relativity a kvantové teorie jsou více technického rázu a týkají se nerenormalizovatelnosti Einsteinovy teorie gravitačního pole. V současné době se jisté naděje na řešení tohoto problému vkládají do přechodu k teorii strun (který se základního postulátu kvantové teorie o kolapsu vlnové funkce netýká)."

Vysvětlení definice pozorování a zhroucení vlnové funkce:

Jak je tedy určeno pozorování, kdy vlnová funkce opravdu zkolabuje? Jednou jsem si prohlížel některé fotky z mého fotoaparátu a povšiml jsem si fotky pohybující se hezky barevné kočky na obr. 5, která byla vyfocena s delší závěrkou, než aby fotka byla ostrá a tak je z fotky poznat pohyb.

Obr. 5 - fotka kočky v pohybu pro vysvětlení definice pozorování a zhroucení vlnové funkce.

Pro příklad si vezmeme pohyb zadní levé nohy, která se pohybovala v momentě fotografování nejrychleji. Teď se zeptáme, je ta noha pozorována? No samozřejmě, že je, když ji vidíme. Ale zde informaci dostáváme díky fotonům a fotony, pokud se mají od něčeho odrazit, se chovají jako částice (zhroutí se jejich vlnová funkce, protože atom, od kterého se odrazí, určí jejich polohu). A tak jednotlivé atomy v noze kočky nejsou sledovány stále, ale jen v nespojitých krátkých časech, kdy v ostatním čase je noha nesledována. A tak dostáváme krátké impulsy informací o noze kočky, kdy po celou další dobu mimo tyto impulsy noha není sledována. Z toho vyplývá, že jestli můžeme ovlivnit myslí, kde a kdy zkolabuje vlnová funkce, můžeme ovlivnit nejen věci, které se odehrávají mimo sledování, ale i věci, které sami sledujeme. Otázka je, jestli fotoaparát, který zachytil tento snímek, už mohl zhroutit tuto funkci, nebo vlnovou funkci skutečně zhroutí až náš mozek/naše mysl. Další věc, která může zhroutit vlnovou funkci pozorovaných atomů, jsou "ony samy". Tedy přesněji řečeno okolní atomy, které narážejí do sebe navzájem, a tím si určuji svou polohu. Ovšem je třeba si ujasnit co je to vlastně atom a také to, že atomy do sebe ve skutečnosti nenarážejí, ale navzájem se pouze ovlivňují elektrickým/magnetickým a gravitačním polem. Tedy v podstatě se atomy navzájem nikdy skutečně nedotknou a to, že vzájemně interagují je způsobeno pouze poli, které v sobě zahrnují určitou nepřesnost právě díky kvantové fyzice. Tedy ani atomy navzájem nemusí zhroutit svou vlnovou funkci. Otázka je, co je tím co opravdu zhroutí vlnovou funkci. Avšak jediná logická odpověď, z pohledu člověka je, že právě člověk, právě lidská mysl tuto funkci zhroutí, protože ona je pozorovatelem toho co si nazvala realitou.
Pokud by fungovala mysl jako opravdu nástroj k tomu, abychom vytvářeli okolní realitu (určovali místo zhmotnění částice při začátku pozorování), tak bychom dokázali myšlenkou vytvořit cokoli, avšak v praxi to nepozorujeme. Kde tedy nastala chyba? Odpověď jsem už naznačil ve více filosoficky zaměřeném článku Teorie vzniku světa s nekonečnými možnostmi kvantové mechaniky . Problém tedy nastává v tom, že nejsme jediní pozorovatelé toho, co nazýváme realitou. Ať už svět funguje jakkoli myslím, že každý se mnou bude souhlasit, že může komunikovat s jinými živými bytostmi, může je ovlivňovat a ony mohou ovlivňovat jeho a také to neustále dělají, i když si to občas neuvědomujeme. Tak jsme stále pod vlivem ostatních lidí. Jako příklad uvedu člověka uzavřeného v hermetické komoře, kde nepronikne světlo, elektromagnetické vlnění, radioaktivita, zvuk, otřesy ani nic jiného čím by se dala přenášet informace. Avšak stále je tu jedna veličina, která nám bude dělat problém a to je gravitace. Pokud se kdekoli něco pohybuje, vytváří toto těleso gravitační vlny, které se šíří rychlostí světla. A tyto tělesa nemusí být obrovská, každé těleso, dokonce i atom vytváří, sice malé, ale přesto, gravitační vlny. Proto máme pořád i takto kontakt s okolím a to už nemluvím o různých kvantových provázanostech.
Tedy to co ovlivňujete, neovlivňujete jen vy, ale všichni lidé, možná i všechna stvoření s vlastní myslí. A tak pokud vy chcete něco vytvořit, něco myšlenkou změnit a všechna další stvoření drží realitu takovou, jakou oni věří, že je, tak ji nezměníte. Respektive pokud o to myslí budete stejně usilovat jako ostatní o to svoje, máte šanci jedna k počtu těch, kteří věří něčemu jinému.


Závěr:

Na první pohled vám možná bude připadat, že změnou polohy nějaké částice nedokážete nic, avšak je třeba si uvědomit, jak fungují zákony "deterministického" chaosu. Je třeba si uvědomit, že náhoda v našem světě roste exponenciálně a pokud něco roste exponenciálně, tak přeroste každý polynom, každou mocninu, vše. Pokud se více chcete dostat do obrazu, je třeba si přečíst něco o "motýlím efektu" (anglicky: butterfly effect), kde je popsáno, jak mávnutí motýlích křídel může vyvolat tornádo. Tedy pokud se na to podíváme v důsledku, tak pokud motýl mávne křídly na druhém konci světa, může za pár dní u nás vyvolat takovou změnu v počasí, že na tom bude třeba záležet, jestli nám vezme bouře dům nebo ne. A myslím, že když si uvědomíte, co se všechno může zapříčinit tím, jestli máte dům nebo ne, tak už trochu vidíte tu exponenciálu.
Tedy tím si můžete uvědomit, jaké důsledky může mít třeba působení kvantových zákonů na náš mozek, nebo na jiné citlivé systémy, tedy velice malá změna může ovlivnit opravdu hodně.
Otázkou zůstává, kdy se vlastně zhroutí vlnová funkce, možná je to špatně položená otázka, ale osobně si myslím, že se zhroutí až tehdy, kdy se dostane k mysli jednoho z pozorovatelů a tím, že jsme všichni v jednom systému se tato funkce zhroutí pro všechny.
Každopádně tento článek má naznačit to, že naše mysl je kreativní a možná dokáže ovlivnit mnohem víc, než si myslíme a možná mnohem víc, než si vůbec umíme představit. Podle zákonů kvantové fyziky žijeme ve světě plném možností. Ve světě, kde dokážeme ovlivnit myšlenkou okolí a to nejen takovým způsobem, jak si myslíme, tedy je třeba testovat, jaké možnosti máme a co všechno dokáže naše mysl.
Díky kvantové fyzice můžeme mysli měnit okolí a tím prožít cokoli co chceme nebo nechceme, záleží to jen na našich myšlenkách. Tento článek se pouze měl pokusit o vysvětlení jedné z možností, jak by to mohlo na světě fungovat, s jistotou to však nemůžu říci. Avšak tato nejistota může mít i svou výhodu, jak to řekl Feynman "Možnost pochybovat o všem nám dává jistotu o této možnosti".
Na závěr bych přidal dva moje citáty k zamyšlení:
"Teorie všeho možná přijde, možná ji teoretičtí fyzikové vyřeší, ale pokud ji vyřeší, nevyřeší to nejzákladnější otázky lidstva, tak jak je dosud nevyřešil nikdo. Teorie všeho podle mě bude obsahovat určitou závislost nebo neurčitost, která nám stejně zabrání odpovědět na otázku proč."
"Věci, jež zkoumáme na nemáme k nim jako lidstvo žáden úplný důkaz, takové věci záleží jen na naší víře. Víra nám přinese skutečnost-realitu."


Odkazy ze kterých bylo čerpáno:

[3] Nový kvantový vesmír - Tony Hey a Patrick Walters (velice pochopitelně vysvětlená kvantová fyzika)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Koupili byste si mou knížku zajímající se o tento druh otázek?

Ano
Nevím
Ne

Komentáře

1 Nonomnis Nonomnis | E-mail | 13. ledna 2010 v 23:50 | Reagovat

Třeba by se měl někdo, kdo chce opravdu sledovat kam vede králičí nora co nejhlouběji, zamyslet nad správností původních, dnes takřka nedotknutelných, myšlenek a názorů, ze kterých vychází při podrobnějším uvažováním o "jsoucnu". Trocha filozofie fyzice také neuškodí.... Co tedy chci říct. Považuji úvahy o veličině zvané čas, jako o něčem ohebném, zpomalujícím, plynoucím obráceně atd., za možný základní omyl. Pokud se změní postup myšlení, je možné dojít k jiným, ne tak paradoxním závěrům, jako je fylozofická úvaha o "Letícím šípu"(pokud se šíp pohybuje, a je při pohybu na určitém místě v určitém čase, tak na tom místě stojí, je tedy jeho pohyb nekonečným sledem "stojících šípů"?...), nebo ve fyzikálních úvahách kde a kdy zkolabuje vlnová funkce? Zaprvé- by si  myslitel mohl uvědomit své "postavení": jsem součástí systému, prostoru, pandořiny skříňky.....a správný úhel pohledu může mít pouze "TO" co se nachází mimo systém. Jsem-li součástí systému, mám pro měření k dispozici pouze další navzájem se ovlivňující součásti tohoto systému, nemůže tedy dojít nikdy ke stejnému výsledku, jako "TO" co je mimo systém(nemůže tedy vyhodnotit více, než je mu systémem umožněno vyhodnotit). Zadruhé- hmota je zhmotnělá energie a hmota je tedy pouze její formou, a to formou nedefinovatelné veličiny s neuchopitelným, nejasným původním/stávajícím zdrojem. Za třetí- přijmout úvahu, že čas je neměnná kostra celého systému, tedy že neexistuje TEĎ...existuje pouze PŘEDTÍM...a POTOM, z jeho úhlu pohledu, jako součásti systému a čas je přímo vázán na energii tak, že je její nedělitelnou součastí a projevující se mysliteli v podobě pohybu hmoty a to jejím soustavným(nikdy nestojícím) pohybem v prostoru definovaném právě hmotou!!...., ale tak že změny rychlosti hmoty nejsou znakem změny času(myslitel nemůže brát např. jako důkaz rozdílného plynutí času to, že vyhodnotí měřením rozdíl v čase u různě se pohybujících měřičů času, u kterých dojde pouze ke změnám rychlostí jejich vlastní hmoty na "energetické" úrovni a rozdíl ve výsledcích je pouze hodnotou těchto změn pohybu v měřičích samých, způsobených provázaností energie). Ve své podstatě potom neexistuje pro myslitele začátek, ani konec, tedy pojmy nejmeší/největší, nejblíže/nejdále a jeli myslitel nedělitelnou součástí veškeré "ENERGIE", je sám, spolu s veškerou hmotou, na jejím začátku i konci, protože energie sama osobě je všudypřítomná/všeprostupující a teprve s jejím koncem a jejím začátkem(pokud nějaké jsou) dochází ke změně času ve smylu jeho počátku a konce. Tedy vše co může pozorovat a měřit, je pro myslitele uchopitelné, až na úroveň samotné energie,ale dále vše, včetně energie samé, je jen na úrovni doměnek, které právě jako součást energie nemůže nikdy správně vyhodnotit. Je to asi drzost, ale popírají se tím mimo jiné i úvahy o jiných rozměrech, jsou nám dány tři a vše nad i pod je pravděpodobně jen sebeklam, neboť představa např. Teseraktu (čtyřrozměrné analogie krychle) je příjemné, ale nikam nahlížející uvažování a zrovnatak, pro lepší chápání uplatňované zjednodušování přenesením čehokoli trojrozměrného do dvojrozměrné podoby, nemá logický dopad, neboť i sama představa toho každému "představitelného" dvojrozměrného prostoru a to reálně existujícího, je stejně nejednoduchá(nemožná), jako představa a důkaz možnosti existence rozměrů dalších. Jak potom nazvat pozici, tu mimo myslitelův prostor-mimo energii-místo jejího zdroje,nijak....je zbytečné ji dávat název, není to ani místo, je to prostě něco mimo naše možnosti pochopení, od nás bude rozumné mít k tomu pouze respekt a snažit se hlavně chápat, vyhodnocovat a uplatňovat to, co je nám umožněno pochopit.

2 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 15. ledna 2010 v 9:55 | Reagovat

[1]:  Ano, s většinou názoru bych mohl souhlasit, ale zeptám se na jednu otázku začínající slovem proč: Proč, když jsme součástí systému a můžeme interagovat a pochopit jen to, co je uvnitř systému, proč můžeme přemýšlet o tom, co je mimo systém? Neumíme pochopit to co je mimo systém, ale můžeme se ptát, co je mimo systém? Myslím, že pokud se můžeme zeptat na nějakou otázku, tak by měla i existovat na ní odpověď ať už by byla jakkoli složitá.
Jinak děkuji za hezký komentář. Ano, člověk by se měl smířit s tím co ví a s tím pracovat. No ale myslím, že lidem kteří touží po odpovědích to vysvětlit nejde :-) .

3 Enigma.1 Enigma.1 | E-mail | 17. ledna 2010 v 22:14 | Reagovat

Přesně takto jsem to také myslel. Otázky si klást můžeme, ba co více i musíme a rád bych byl přesvědčen, že jednou nalezneme odpovědi, akorát to zřejmě nebude během života žádného z lidí(blíží se to však teologickým úvahám). Odpovědi jistě jsou, jen se obávám, že opravdu mimo kapacitu našeho chápání. Čím více čtu a přemýšlím, mívám dost silný pocit respektu k rozsahu a komplexnosti celého vesmíru. Mám spoustu dalšíh úvah, někdy převzatých a upravených svým názorem a tento blog se mi opravdu moc líbí, tak jak se budu prokousávat jeho textem občas něco připíšu.(můj text výše je pouze moje úvaha, vytvořená v přímém přenosu i s pravopisnýma chybama kurnik) Hloubání a zvláště hloubání nad nejstarší otázkou vocotadyde ZDAR :-D

4 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 19. ledna 2010 v 20:53 | Reagovat

No, odpovědi buď jsou mimo kapacitu našeho chápání a nebo spíše podle mě budou obtažitelné našim myšlením, ale naše myšlení je bude mít prostě zakázáno vyřešit.
Tak budu rád za další komentáře při prokousávání textu. A doufám že jednou vyřešíme otázku "vocotadyde" :D

5 Jakub Tyl Jakub Tyl | 14. května 2010 v 20:11 | Reagovat

l vytvořit imaginární přítelkyni (ty reálné mě občas štvou  :-D ). Přivedlo mě to k přemýšlení o lidech kteří trpý halucinacemi. Napadlo mě zda taková halucinace není právě projevem kvantové fyziky. člověk trpící halucinacemi vidí či slyší například nějakou osobu. Ostatní lidé ji ovšem ani neslyší ani nevidí. Rozsudek je tedy jasný, je to halucinace, nereálné, neexistující, protože to nikdo jiný kromě dané osoby neslyší ani nevidí. Já sem ale toho názoru že to není halucinace ale realita. Problém je pouze v tom že to není realita společnosti ale realita pouze člověka který halucinace má. Určitě je to realita na myšlenkové úrovni. Pokud jsme námy vytvořenou myšlenku schopni brát jako reálnou věc ačkoli se na ni nedá sáhnout ani se nedá vidět, dá se pouze nějakou formou komunikace interpretovat ostatním, myšlenka se zhmotňuje do své podoby pouhým myšlením a tím pádem halucinace jako něco vytvořeného myslí je stejná realita jako myšlenka. Podle mého názoru je však halucinace reálná i na úrovni toho co běžně vnímáme jako reálné. Zda je člověk schopen vytvořit halucinaci kterou dokáže on sám vnímat smysli, stává se pro něho reálnou. To že není reálná pro nás je chyba pouze naše, že nejsme schopni přijmout tento fakt jako realitu. Možná nejsme dostatečně otevřeni pro to aby jsme mohly zdílet realitu člověka s halucinacemi. Pokud tedy uznáme halucinaci jako realitu a je jedno zda pouze pro jednu osobu, jsme svědky utváření reality myšlenkou. Podle mého názoru tito lidé jsou schopni ať již vědomě či podvědomě utvářet svou realitu. Myslím že je to třeba jen jeden ze stupínků k tomu jak vytvořit realitu kterou dokážou vnímat všichni. Pokud toto všechno uznáme jako teoreticky možné, jsme nejen svědci použití kvantové fyziky ale také můžeme vydedukovat jak toho dosáhnout a proč toho zatím nedosahujeme. Halucinace u lidí většinou vyvolávají extrémní podmínky a traumata či duševní (ne)"poruchy". Při těchto faktorech se v lidské mysli dějí věci které za normálních podmínek nejsme schopni ovlivňovat (nebo nevíme jak). Tyto myšlenkové procesi pak vedou k vytvoření vlastní reality. Pokud si to dáte dohromady, už jen zbývá otázka jak tyto myšlenkové procesi ovládat a jak je povýšit aby byli schopné utvářet realitu pro všechny. Další z mých názorů na to jak myšlenkami ovládat realitu je 100% víra v to že dokážu myšlenkou ovládat realitu. Jestliže je vě mě jen nepatrné množství pochybností, nejsem schopen toto ovládat. Myslím že je v moderních lidech zakořeněné, že je nemožné měnit myšlenkou realitu a proto ani pokud se hodně snaží, to nedokážou (budou pořád pochybovat). Již od dávných dob se říká že když věříš můžeš dělat zázraky. Myslím že to má něco do sebe.

6 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 17. května 2010 v 21:08 | Reagovat

[5]: Ano je zajímavé přemýšlet o halucinacích a co je vlastně realita. Poslední dobou taky hodně přemýšlím, jakou realitou jsou pro nás sny. Co vlastně sen utváří, je to náš mozek? Nejspíš ano, protože jsem pozoroval, že podle toho co se ti přes den stane, nebo na co dlouhou dobu myslíš hodně ovlivní sny, což je myslím celkem jasné. Ale co je to naše já co vytváří sny, jsme to my, akorát si to pak nepamatujeme, že jsme si to vymysleli a má to mít nějaký účel, nebo to dělá naše podvědomí nějakým způsobem, akorát my ten způsob ještě přesně nechápeme. No a co kdybychom to pochopili a vytvořili u hodně spících lidí stejný sen, byl by ten sen už pak více realitou než samotná realita?
Píšeš o tom, jak sjednotit všechny vnímání reality, ale bude to pak dobře? Už teď moderní doba zapříčiňuje to, že většina lidí vnímá svět stejně, ale tak se ztrácí rozmanitost, ztrácí se kouzlo světa... Nevím zda je to opravdu ideální stav a v konečném důsledku jako jen jeden člen tohoto kvantového myšlení to můžu těžko říct.
Zajímalo by mě ale jaké to podle kvantové fyziky bude po smrti. Protože je velice pravděpodobné, že život bude v nějakém smyslu pokračovat dále, energie se jen tak neztratí, je to nelogické (na druhou stranu je stejně pravděpodobné, že nebude nic, ale soustřeďme se na opak), pokud se vědomí zachová i po naši smrti, bude žít buď ve "své vlastní knihovně myšlenek" a bude moci vytvořit pro sebe absolutně cokoli - jakoukoli realitu, anebo budeme opět spojeni jakýmsi způsobem do jedné "kvantové knihovny myšlenek" a bude tam podobná ovlivnitelná realita jako zde (na pytel) a pak je ještě možnosti, že to tam bude určitým způsobem uspořádané, bude tam nějaký hlavní řídící člen, který to celé vytvořil (Bůh) a ten bude všem vytvářet myšlenky/realitu, kterou si zaslouží?
No težko říct, ale je každopádně zajímavé zauvažovat o takovýchto myšlenkách.

7 Jakub Tyl Jakub Tyl | 18. května 2010 v 0:21 | Reagovat

Nemyslel sem utvořářet stejnou realitu pro všechnu ve smyslu aby všichni byly jako stádo ovcí nebo tak... myslel sem tím pokud dokážu něco vytvořit ve své realitě a vidím to pouze já tak jak to přesunout do reality ostatních aby to také viděli... To je přece to o co se usiluje ne? Utvářet realitu za pomocí myšlenek... a pokud ji utvoříte jen pro sebe tak vás akorát tak zavřou do blázince...

Hm no slyšel jsem teorii že sny máme kuli odbourání stresu... Tělo se tím zbavuje napětí... Aby se člověk z toho tlaku v životě nezbláznil... Může to třeba také být nahlédnutí do jiné dimenze... Třeba se naše vědomí dostává to dimenze našeho alterega... A činy v našem běžném životě pak ovlivňují naše sny... Pojem sen si člověk vymyslel sám... jediné co o tom víme je že to má spojitost s naším bdělím stavem a že při tom naše tělo odpočívá... Některé sny však mohou být prorocké... Sám sem pár takových zažil... Nemyslím deja vu... Ale zdál se mi sen který obsahoval 4 části které se splnili dost podobným způsobem... Je tedy možné že sen a bdělost jsou dvě různé dimenze které na sebe mají vliv... když se něco stane v bdělosti ovlivní to sen a když se něco stane ve snu ovlivní to bdělost...

O té smrti jsem již trošku hovořil v jiném tématu... Ve spojitosti s dimenzemi... Je možné že bůh je systém který obsahuje naše vědomí... Tyto vědomí se pohybují v bohu (systému) a rúzným způsobem ho ovlivňují... Buď mu škodí nebo mu přilepšují... Bůh se pak skládá z různých dimenzí kde putují vědomí... Představme si že obrovský vesmír je plný různých vědomí v různých subjektech (lidé, zvířata, rostliny)... V tom všem jsou vědomí... Tato vědomí po určité době opouštějí tento svět a jdou do jiné dimenze... tam se třeba rekultivují, nebo se posilují, nebo dospívají no prostě dělaj další věci... a pak se vracejí zase do tohoto světa v jíné podobě... Vlastně jmse tak narazili na reinkarnaci... A proč vlastně ne... je docela logické že vědomí je energie která je schopná prostupovat dimenzemi a usídlovat se v různých subjektech dokud se neopotřebují... Věci jako vzpomínky instinkty intuice myšlení nejsou součástí vědomí... a proto si je sebou do nového subjektu nebereme... tyto věci zůstávají v subjektech odumřelé a nepoužitelné... vědomí se pak stává čistou esencí života která si vyhledá nový subjekt...

8 Jakub Tyl Jakub Tyl | 21. května 2010 v 17:07 | Reagovat

Je dost možné že naše touha po poznání nás žene někam kde člověk není člověkem... Možná že naše přirozenost je ukrytá někde hluboko v srdci člověka lovce... Naše zvědavost nás zničí protože zbourá naši přirozenost a naši víru... Fylozofové by si měli uvědomit že jejich studium by nemělo vést k poznání ale k lidskému štěstí... protože to je ta nejduležitější věc... a štěstí vždy neznamená pokrok ale znamená to nacházet krásnu v malých věcích a v návratu k lidským pudům a touhám... Historie se pořád vrací a do kolečka se opakuje a pořád se vracíme k podstatám lidstvý... Povišováním lidské rasy se vzdáváme toho nejkrásnějšího... lidství

9 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 26. května 2010 v 11:36 | Reagovat

Tak je jasné, že svoji realitu si dokážeme vytvořit, dokážeme ji i předložit jiným lidem. Otázka je, jak moc se ta realita stává "hmotnou" - podle kvantové fyziky úplně, jen je problém v pochopení.

Mluvíš tady o reinkarnaci, ale jestliže existuje, tak jaký pak je smysl toho všeho? Když nic nemá začátek ani konec?

10 Jakub Tyl Jakub Tyl | 26. května 2010 v 19:16 | Reagovat

Smysl může být jakákoliv věc... Může to být něco co by ani člověk nedokázal vymyslet... a nebo také smysl může být samotná existence toho koloběhu... nebo smysl být žádný nemusí... Lidé jednají podle smyslu a ve všem smysl hledají... ale samotný svět který nestvořili lidé smysl mít nemusí... Po smyslu můžeme pátrat až po tom co známe absolutní běh událostí v celkovém rozsahu... Představte si malinkatého človíčka žijícího v pražském Orloji... V tom Orloji je mnoho koleček, točítek, pružinek a hýbátek, některé jsou malé jiné jsou ohromné... Ten človíček žije na jedno z těch koleček... Je schopen přiřadit smysl jednotlivým kolečkům a hýbátkám okolo sebe ale pořád nedokáže dát smysl celému tomu systému... Ví jen že to jeho kolečko není zdaleka jediné ani největší v celém tom stroji... ale není schopný vidět na ten celek... On ani netuší co ten celek vytváří... nemá nejmenší tušení že žije v Orloji protože to nikdy neuvidí z venku... Celý život bude žít na svém kolečku a dumat nad tím co to celé znamená... Úplně stejně je to s náma...
S realitou je problém ten že většinou musí být hmotná aby byla uznána za realitu... Já nevím u těch halucinací do jaké míry si ti lidé dokázali tu realitu vytvořit... mám totiž takový pocit že některé těžké případy ty své halucinace dokázali osahat... což pro člověka znamená že je to hmotné... Já jsem toho názoru že kvantovou fyziku nemusíme tolik chápat jako jí věřit... Dokážete si představit že zhmotníte předmět pouhou myšlenkou? Ne? A v tom je ten problém... Lidský rozum něco takového odmítne... je to hloupost.. prostě nesmysl... a jak to tedy pak chcete udělat když tomu sami nevěříte? Myslím že na věci které vytváří lidské vědomí by jsme měli jít trošku jinou cestou než vědeckou... Myslím že cesta k používání kvantové fyziky za pomocí lidského vědomí vede spíše přes lidského ducha než vědu... Věda může říci zda je to možné či ne... možná ještě nějak stymulovat ty správné moskové závyty ale to použití je spíše na síle našeho vědomí...

11 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 29. května 2010 v 14:04 | Reagovat

Problém pan nastává v tom, že kdybychom byli takovým "panáčkem v hodinovém stroji Orloje" tak on si neumí představit k jakému účelu je to všechno, ale my ano. ALE my sice víme k čemu je Orloj, protože ho jeden z nás lidí sestavil a předal zprávu ostatním, co to je (respektive řídil se podle určitých informací, které byly většině lidem známy, jakože den má 24h...). Kdybychom to řekli tomu panáčkovi uvnitř, tak by to pochopil a věděl by jaký je jeho smysl. No ALE pak by si uvědomil, že vlastně jeho smyslem je sloužit nám lidem, že my jsme si ho vymysleli jen pro svůj prospěch a že až už bude starý a zkorodovaný, tak ho vyhodíme a vyměníme za nového. Ale dejme tomu, že se budem soustředit na tu chvilku v čase kdy on "má smysl" a dozví se ten svůj smysl. Ale bude pátrat dál, protože bude vědět co to kolem něj je, ale z čeho se pak skládá ten zbytek a proč teda lidé vytvořili ten stroj s ním. Co je vlastně smyslem těch lidí, proč to všechno udělali, co je ta pravá podstata? Nepopsal jsem to tu asi nejlépe. Ale snad je vidět ta myšlenka. Kdybychom přišli na to jaký je tady náš smysl z pohledu našeho Stvořitele, tak přijdou myšlenky o našem Stvořiteli - co je pravou podstatou toho, že nás tu vytvořil? A tak by to šlo až do nekonečna...
Takže nevím jakým způsobem bychom měli brát v potaz vůbec řešení toho problému smyslu a nebo se smířit s tím, že to smysl prostě nemá. Ale proč pak můžeme nad smyslem přemýšlet, když vlastně nic takového není?

12 Jakub Tyl Jakub Tyl | 30. května 2010 v 23:16 | Reagovat

Samozřejmě svět je postavený na jiné bázi než orloj... Šlo spíše o vysvětlení toho že když nevydíš věci v celku tak složitě můžeš hodnotit jejich smysl jako celek... Nemůžeš dobře říci co je v ůdolý za horou když si tu horu nikdy nepřekročil... Nepředpokládám že by byl svět vynález nějakých bytostí jako ten orloj... jen sem chtěl demonstrovat to že to co vydíme okolo sebe a dáváme tomu smysl je jen drobná část ze které se úplně nedá vyčíst smysl vůbec existence toho všeho... A hlavním háčkem toho všeho je že jako by mezi těmi lidmi co orloj vytvořili a tím panáčkem není žádné spojení... A to že toho panáčka nikdy nenapadne jaký je opravdu smysl toho celku reprezentuje fakt že lidský pohled na to co je smysl a jak smysl něčeho hodnotíme může být dost omezený... To může být něco naprosto za hranicema našeho chápání nebo něco co by jsme v životě jako smysl nepovažovali... Prostě to hodnotíme moc lidksy... A přitom člověk je ve světě mikroskopická jednotka... Máme pocit že jsme ve vesmírzu sami a tak si myslíme že mi to tady všechno šéfujem a co vymyslíme to je svatý... Ale to je podle mého názoru tím že pohled lidského vědomí na svět se ještě nesetkal s pohledem na svět jiného vědomí které by jsme mohly určitě ve vesmíru někde najít... Nebo ho najdeme v jiné dimenzi... Prostě proti člověku zatím nestálo jiné vědomí... A je jedo jestli to má být ufon, duch, anděl, astrální bytost, bytost z jiné dimenze nebo jen vznášející se obláček energie s vlastním vědomím...

13 Jakub Tyl Jakub Tyl | 30. května 2010 v 23:20 | Reagovat

Hlavní myšlenka toho co se tu snažím říci je to že člověk ať se považuje za sebevíc inteligentního tak může z hlediska existence světa (a všeho co známe i neznáme) být dost zaostalým tvorem s omezenýma představama o smyslu, bytí, světě a.t.d...

14 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 2. června 2010 v 19:17 | Reagovat

No, tak říkáš, že naše vědomí není tolik vyvinuté jako jiné. No možná existuje nějaká vyvinutější forma života a možná ne, ale pokud to aplikujeme na naší planetu. Tak třeba vědomí kočky (příklad) můžeme brát jako referenční bod a naše vědomí jak vyvinutější. No ale co my můžeme víc kočce říct než, co sama ví? Ona se o sebe dokáže postarat a má vše co potřebuje (měl jsem zvolit spíše nějaké divoké zvíře, tak můžeš namítat že kočce domácí poskytujeme pohodlí my), ale člověk to pohodlí nemá, nemá spokojenost, ale ptá se "proč?", vrtá mu hlavou otázka co to vlastně všechno znamená, co je hlubší smysl. A tak se ptám, proč se člověk na tyhle otázky ptá? Pokud ho vytvořila evoluce, tak nejspíš někde nastala nějaká chybná mutace a určitý druh lidí se začal na tyto otázky ptát. Ono na jednu stranu zájem o hloubku věcí nám v dnešní době přinesl neskutečný rozvoj, ale nepřinesl nám odpověď na kterou jsme tím chtěli získat. No ale když to zesumírujeme, většina společnosti není zasažena vůbec nebo jen mírně genem, který způsobuje zaujetí těmito otázkami, taky většinou ti postižení tímto genem vymřeli buďto ze samotné nevědomosti odpovědi - nastala chyba, mozek se vzbouřil, cítil, že něco není dobře, tak se zhroutil a nebo takovíto lidé se zajímali více o zodpovězení svých otázek než o uchování rodu a tak přežívá většinou jen ta průměrná zvířecí část společnosti a vypadá to že se ji nesmírně daří. No ale to už je otázka života - život není férový, prostě přežije nejsilnější a osud některým nadělil a s některými se nemazlí.

15 Jakub Tyl Jakub Tyl | 3. června 2010 v 4:23 | Reagovat

To zní dost pochmurně... Lidé nejsou šťastní a silnější přežije a těm průměrným se daří nejvíce... :-) Myslím že lidé se začli zajímat hlavně protože to jsou tvorové zvídavý a jelikož mají možnost přemýšlet tak přemýšlí... Někteří přemýšlejí více někteří méně... Také lidé začli (v počátcích) přemýšlet nad těmito věcmi protože se ptali proč se jim dějí různé věci a taky proto že měli různé vnitřní pocity kterým se oddávali více než to děláme teď mi... Dokázali k zodpovídání svých otázek používat své podvědomí a vyvolávat různé stavy... Ale ze všeho myslím že hlavní důvod je lidská zvýdavost... ta nás strašně posouvá...

Myslím že naši předci s těmito otázkamy začínali právě kuli zachování rodu... chtěli vědět jak to funguje aby toho mohly využít k zachování potomstva a žití ve větším luxusu... myslím že ti lidé o kterých mluvíš ta většina, průměr, ti co se starali o zachování rodu... ten smysl našli mnohem dřív než ti co ho tak urputně hledají... Protože ten smysl je to zachování rodu... Nic víc nepotřebují vědět.. To jen těm přemýšlivejm celej život v hlavě vrtají složité hlouposti a zapomínají na krásu toho jednoduchého života...

Nejhorší však u těch co hledají pravdu je to že jí nechtějí najít (protože se tím připravý o to celé hledání) když ji najdou tak jim zase nestačí jednoduchá odpověď takže přehlížejí pravdu se kterou se nechtějí smířit... Takže je hezké se tím zabívat ale jen částečně... Není dobré se stát poustevníkem a jen přemýšlet nad věcmi které vlastně ani nejsou důležité...
Vlastně nic z fylozofie co nelze v praxi zneužít je naprosto zbytečné k životu... Je to jen záliba... spíše sebemrskačství...

Ve světě přežívají jen nejsilnější a to je správně... Nejde o to co ti osud nadělí ale taky jak toho využiješ... a věřím že když ti osud v tomto kole opravdu hodně stíží cestu... tak ti ji v dalším nahradí...

16 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 7. června 2010 v 13:50 | Reagovat

[15]: Ano, to je zajímavý náhled na věc. V počátku zvídavost opravdu byla cestou k ulehčení života a luxusu. Bohužel v moderní době je zvídavost spíše koníčkem beroucím čas, který je v dnešní době mnohem vzácnější než kdykoli předtím.

Ano, možná by se dalo smysl rozdělit do různých časových rozmezí a ten který zahrnuje celý čas nemáme šanci najít a ti co se soustředí na kratší časová rozmezí naleznou spoustu smyslů. Ale když si vezmeme člověka který myslí den dopředu, tak je to pro nás málo, třeba nemyslí na své zdraví a pak na to dojede. Na druhou stranu, ten co myslí dopředu z pohledu celkového času nenajde žádný smysl a tak vlastně ztratí svůj život. Snad jediné řešení je vybírat různé smysly s různým časovým úsekem, tak aby vše dopadlo ideálně, pak je ale problém tom, že osud ti stejně zavaří :).

No ale když tu stále mluvíš o více životech, tak celkově vycházíš z toho co vidíš ve světě. No a ve světě je vidět že všechno má svůj začátek a konec. Když to vezmeš do detailu, energie se nikdy neztratí, jen se proměňuje. Ale myslím si, že pokud nám někdo něco chtěl říct tady tím stvořením, tak to měli pochopit i úplně první lide a ti neznali ještě zákony energie a hmoty tak dobře jako my teď a měli to ze světa nějak vyčíst. I když můžeš namítat, že se třeba dívali na slunce, a to pořád cyklovalo, ale z pohledu života mělo vše začátek a konec a zase my víme, že i naše slunce bude mít jednou konec. No ale otázka je co je pak myšleno tím koncem, jestli jen konec života na zemi - v naší omezené schránce. Anebo úplný konec vnímání - vědomí. Ale osobně nemůžu připustit možnost budoucích životů, pro mě je jeden až nad hlavu!

17 JakubTyl JakubTyl | 11. června 2010 v 21:55 | Reagovat

To pak záleží na tom co pro koho je smyslem toho života... Něčí smysl života je ten život promrhat a zabívat se hloupostmi... Ačkoli mě se to třeba zdá hloupé... Něčí smysl života je koukat jen na den do budoucna a následky jeho činnů v daleké budoucnosti ho nezajímají... Je to sice iracionální ale idé se často chovají iracionálně...

Více životů je pojem který bych částečně použil a částečně se mi nelíbí... To o čem já přemýšlím je akorát to že není konec vědomí jen konec života... Po smrti už nebude existovat moje já, moje vzpomínky, moje vědění, moje myšlenky... Ale bude existovat živůtek (jak říkáš energie)... a ten se někde přelije třeba do jiné formy bytí... Ta forma bytí pak zase jednou zemře... Dalo by se říct že to budu já ale taky nebudu... V podstatě žiješ pořád a vždy jen jeden život... protože si sebou netáhneš břímě těch minulích... vždy začneš znovu... Já myslím že ti původní lidé toho věděli celkem dost... sice neznali zákony ale myslím že měli něco jako obecné povědomí... Jedna z věcí která zapříčinila víru nebo která víře dala určité formy... Myslím že původní lidé to více cítili a věřili tomu... A možná z hlediska kvantové fyziky to tak opravdu bylo jestli tomu věřili všichni je to možné... Dnes již potlačujeme naše vnitřní cítění a primitivní povědomí... Pokud přepadnou zvláštní pocity a myšlenky které si třeba nedokážeme vysvětlit hned to považujeme za určité pomatení smyslů... A proč když čecha v co věří tak ačkoliv jsme z velké části ateisti tak vám většina čechů řekne že v něco věří ale nedokáže to vysvětlit... Je to podle mě určité povědomí... vnitřní smysly kterým nechceme naslouchat protože svět nás naučil jim nevěřit protože nejsou prokazatelné... I pojem reinkarnace jako převtělení je jen v pár náboženstvích ale jinak ve všech je žití více životů v různých světech (nebe, peklo, ráj) akorát ne již na tomto světě... Neznám náboženství co by říkalo že po smrti je absolutní konec... částečně přikládám vzniku náboženství takové ty klasické důvody jako odůvodňování proč se co děje, naděje a tak dále... ale také věřím že to bylo částečně takové primitivní povědomí o chodu světa... Nemůžeme z toho brát úplné detaily jako co který bůh, kdy a jak ale zíkladní pojmy jako: jak se chovat v tomto světě a že tento svět není konec nebo že silná víra dokáže hodně změnit...

Ano vše má začítek a konec ale tam kde něco končí zase něco jiného začíná...

Vidím že pořád narážíš na to že lidé by měli něco vědět o smyslu života a připadá mi že "stvořitele" tohoto světa viníš za to že nám to nechtějí říct. Připadá ti logické že by to člověk měl vědět? Myslím že čím míň člověk ví tím více je spokojen a proto nic nevíme... Bylo by to zbytěčně zatěžkávající a možná by jsme tím přišli o ten nějaký smysl...

18 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 16. června 2010 v 12:51 | Reagovat

[17]: Ano, dalo by se říct, že tvá energie, která byla v tvém fyzickém těle se stále proměňuje. Každých pár let se ti obnoví celé tělo, takže v tom smyslu předáváš život dále každý den. Ale to nové, to je "nové", nový život, nově vzniklý, už to nejsi ty. Akorát mě vždycky napadá taková ta otázka, proč vlastně některé lidi baví žít, baví je být pozorovateli, kteří můžou aktivně měnit pozorované okolí. Je v tom určitá zajímavost, ale osobně jsem v tomhle nenašel nikdy nějaký smysl. No, ale vědomí jako takové, tím bych si nebyl zcela jist, že "přestane vnímat" po smrti. Myslím že je možné, že bude existovat něco takového jako nebe a peklo. Je iracionální jak to vůbec můžeme vnímat. Ale občas se tak zastavím nad realitou a zeptám se, jak vlastně člověk může vnímat sám sebe, vnímá dobro, zlo, ale třeba bolest je pro všechny bolest. Někteří mají ale radost z bolesti. A tak se zamyslím, jaký je vlastně referenční bod našeho vnímání a zjistím že absolutně žádný a to se pak už dostanu do stavu myšlenek absolutní relativity a ty myšlenky se snad ani nedají popsat. Ale každopádně chtěl jsem tím říct, že třeba jak po smrti mudeme vnímat nebe nebo peklo, tak obojí může být třeba i jedno, ale záleží jak se člověk naučí tady na zemi "se s tím kompatibilizovat" a podle toho to pole do kterého vstoupí bude vnímat jako dobré nebo zlé.

Ale když se bavíme o křesťanech. Určitě znáš jejich učení a oni říkají, že jen tvoje víra tě dostane do nebe, pokud ji odmítneš, tak budeš věčně trpět. Jen ti co neměli možnost víru poznat budou souzení podle jejich svědomí. Ale znám pár křesťanů o kterých bych řekl (s prominutím), že jsou opravdu hovada. A tak si kladu otázku, jestli je spravedlivé, že takovéto lidé když mají víru, ale všem je ubližují, jestli dosáhnou třeba větší kompatibility po smrti, než ten co celý život se snaží pomáhat, ale právě kvůli takových křesťanů víru odmítne. Myslím si, že je to absolutní blbost, podle mě, pokud bude něco jako soud, tak KAŽDÝ bude souzen podle svých skutků. Už jsem tady psal něco o knihovně všech lidských myšlenek, dozvěděl jsem se, že se tomu většinou říká Univerzální Informační pole (dále jen UIP). Tak pokud čerpáš informace do podvědomí z UIP, tak máš vždycky z něčeho nějaký pocit. A pokud mám popsat pocity z křesťanské myšlenky kterou jsem tady popsal, tak bych ty pocity určitě nepopsal hezky. No ale každopádně se zbytkem filosofie křesťanství zcela souhlasím a mnoho dodržuji.

Takže říkáš stejně jako ostatní, že kdybychom ten smysl znali, tak by ztratil život smysl. No, pokud mám udělat něco tak troufalého, jako soudit stvořitele, tak se ho jen zeptám: Co to má za smysl tenhleten nesmyslný svět? Proč ho stvořil zrovna takový jaký je, s takovou spoustou utrpení a nespravedlnosti? Proč se mě nezeptal před narozením, jestli tady vůbec chci jít a jestli zeptal, tak proč to nevím?
Je pravda, že čím víc člověk ví, tím je méně spokojený, ale žít a nevědět, to bych si raději zvolil vědět a zemřít, tím lépe, kdyby to mělo být úplné zničení mého vědomí.

19 Jakub Tyl Jakub Tyl | 16. června 2010 v 20:37 | Reagovat

Já myslím že většina našich pocitů je vyvolána chemicky. To proč se nám něco líbí či ne. Do těla se dostávají určité látky které nás stimulují a to se nám líbí nebo nelíbí. Na světě má vše pud sebezachovi a proto chceme pořád žít a lidé mají ještě takové věci jako je naděje která je udržuje při životě. Tím přeměněním energie sem samozřejmě nemyslel jen jako že další život budeš veverka ale myslel sem to i interdimenzionálně což je tvé nebe a peklo. To je to na co narážím, že já si prostě myslím že smrt není konec. Podle mého názoru nicota neexistuje. Myslím že všechno je něčím... v prázdné místnosti bez oken je stále vzduch což je pojem našeho světa, když tam není vzduch je tam alespoň tma což je pojem našeho světa... Prostě nedokážu si představit nicotu... Jak by mohla vypadat a pro to si myslím že smrt není úplný konec vědomí tedy nicota.

Já osobně se nepřikláním k žádné víře ale vím že bůh existuje protože jsme ho minimálně mi stvořili a každé náboženství je pravdivé protože v podstatě se jedná pořád o ty samé věci jen se mění jména a rituály. Myslím že všechny víry mají stejný základ a stejkné poslání jen ti kdo začli víru zneužívat ji přeměnili v něco jiného. Mnoho lidí nemá rádo křesťanství protože církev napáchala mnoho škod ale jestli sis všiml tak samotná tato věta jasně odděluje víru od instituce. Křesťanství jako víra sama o sobě je čistá a krásná jako ostatní víry ale Církev je špatná. To se musí naučit lidi rozlišovat. Myslím že kdyby se Ježíš díval na to co se stalo z jeho vírou tak by z toho nebyl nadšený. A jak říkáš že do nebe můžeš pouze pokud věříš v boha tak to podle mého názoru není pravda a myslím že je to jen způsob jak nalákat lidi na víru. Víra má dávat hlavně mravní kodex, naději a vyšší princip. Pro to je víra důležitá, je to počátek všech zákonů (nezabiješ, neukradneš...), naděje v to že pokud budeš tento mravní kodex dodržovat tak tvůj život bude hezčí a pak půjdeš do nebe a vyšší princip je podle mého názoru ten bůh... Myslím že teď už každý ví že Bůh není děda na obláčku. Podle mého názoru neni bůh osoba ale je to celí svět. Jak sem někde slyšel že boha najdeš v zrnku písku i nejvyšší skále. Nebo že je bůh všudypřítomný. To má podle mě znamenat že bůh je svět a mi se k němu máme chovat s úctou a je jedno kterým směrem a kdy se budeme modlit, důležitíé je nenarušovat harmonii světa a myslím si že to je základním kamenem každého náboženství. A lidé tuto víru potřebují jinak by se chovali jako prasata. V důsledku není ani důležité zda je to pravda či ne ale zda to plní svůj účel.

20 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 21. června 2010 v 0:19 | Reagovat

[19]: No je zajímavé, jak narážíš na otázku nicoty. Já jak jsem byl malý, tak jsem si představoval, kde asi je konec vesmíru a představoval jsem si, jak ten konec může vůbec vypadat. První moje dětské představy byly takové, že je to prostě nějaká vzdálenost za poseními hvězdami, která se už bere, jakože tam nic není. Ale jak jsem byl už o něco větší a začal jsem se zajímat o teorii relativity, tak se můj názor na konec vesmíru změnil, ale základní myšlenka byla pořád ta sama, je to určitá vzdálenost za posledními hvězdami, kde už hmota ani energie nemůžou rozšířit dále časoprostor. Problém byl v tom, že my jako inteligentní pozorovatelé, pokud bychom se dostali do toho prostoru, kde už časoprostor není, tak bychom ho tam vlastně rozšířili naší hmotou a energii. Takže vesmír by "měl konec" ale zároveň kdybychom ten konec "chtěli vidět" tak ho neuvidíme a  vlastně pak už my sami budeme vesmír rozšiřovat. Tak byla nicota taky vyloučena. Ale pořád mi to celé nedávalo smysl s tím, že nám budoucnost bude psát determinismus. A tak jsem se dostal ke kvantové fyzice a astrálnímu cestování a tím jsem dosáhl zcela jiného pohledu na náš vesmír. "Pochopil" jsem jak by mohl náš vsmír ve skutečnosti vypadat, že všechno to je "jen" nějaká obrovská nesmírně složitá kvantová matice s uloženými energickými potenciály, která se nám jeví jako to co vidíme. Důležité však bylo to, že ty kvantové matice neurčuje pouze determinismus, ale co může ty hodnoty změnit je naše mysl. My jsme živou proměnnou, která má neomezenou možnost změnit všechny hodnoty, zajímavé je jakým způsobem. Vědci to stále nechtějí moc připouštět, protože pro většinu lidí je šílená myšlenka, že tím že něčemu věří můžou ovlivnit mnohem více než si myslí, dokonce mnohem více, než si vůbec umí představit.
Ale abych se vrátil k původní myšlence konce vesmíru, možnosti nicoty a mému náhledu na věc z dnešního pohledu. Takže konec vesmíru - Co je obrovskou výhodou v našem světě je to, že obsahuje 3 prostorové rozměry (3 rozměry stejné veličiny), protože tyto tři prostory můžeme redukovat a tak třeba můžeme vyznačit do pouze dvou rozměrů graf závislosti na čase. V podstatě jsme schopni přijímat informace až o čtyřech rozměrech - trojrozměrná animace v čase. Takže pokud redukujeme náš 3D (prostorových vnímatelných pro běžného pozorovatele) vesmír můžeme redukovat do dvou rozměru. A jak víme, vesmír není rovný, vesmír je různě zakřivený díky hmotným tělesům v něm. Takže je klidně možné, že vesmír je třeba zakulacený tak jako naše planeta, jako bychom ten dvourozměrný prostor zakřivili tak že z něj uděláme kouli a tak když doletíme na "konec našeho vesmíru", tak se objevíme opět na "začátku". To je ale stále pohled teorie relativity. Zcela jiný pohled na věc je z pohledu kvantové fyziky, univerzálního informařního pole (které obahuje i nás jako proměnné) a vlastně tím se dostáváme od ""reálných"" myšlenek na náš vesmír až k samotné podstatě a to vlastně té, že my jako lidé jsme vytvořili vše a že tím čemu věříme se stane pro nás realitou. Ale o univerzálním informačním poli budu chtít zanedlouho napsat článek, takže tam to rozeberu detailněji a možná použiju i tento komentář jako úvod :).

Ale abych se dostal k té nicotě. Já si myslím, že by měla existovat možnost být zničen. Pokud bereš člověka jako energii, což je z pohledu jak kvantové fyziky, tak metafyziky, tak si představ člověka třeba jako elektrický potenciál mezi bouřkovým mrakem a zemí. Kdyby si ten potenciál mohl vybrat svou budoucnost, tak by si mohl vybrat, jestli může pořád existovat, nebo se chce vybít a tím zcela zaniknout. Ano můžeš namítnout, že se promění na fotony a akustickou energii, ale už je to zcela odlišná energie, už to nemá nic  společného s elektrickým potenciálem, ten je zničen. Takže já myslím, že pokud existuje svoboda, tak by člověk měl mít možnost si vybrat, jestli chce být součásti třeba většího potenciálu, který má "vyšší smysl" a nebo jestli chce být vynulován a tím natrvalo zničen. Jeho kvantová matice by byla vyhozená do koše, vymazána z koše a pro jistotu přehrána novými daty, které slouží pro jiný účel zůstane jen "místo v paměti matice" kde býval onen člověk. Další věc která mi u univerzálního informačního pole vrtá hlavou. Jaká je vlastně ta matice. Jestli je časově závislá, anebo ne. Protože čas je taky jakoby vytvořen pouze pro naše vědomí a je to část informace v této matici. Takže pokud by byl čas tvořen, taky informacemi v UIP, tak samotná UIP by byla mimo čas. Takže vlastně by se tam ani nemohlo nic změnit, jen by bylo prostě nahrané to co tam je nahrané a to by se přehrávalo jako divadlo. Ale to by zas nedávalo smysl s proměnnými zvanými lidé. Takže dejme tomu, že nějakým způsobem ty proměnné tam mohou být, ať už je ta matice vymyšlena jakkoli. Takže já věřím v to, že úplně zničení vědomí existuje. I když pořád mi taky vrtá hlavou, to že stejně tak jako tady nemůžeme uniknout z  vědomí (i když spíme, tak se nám třeba zdají sny a pracuje podvědomí), tak možná ani neunikneme potom. Ale pokud není možnost úniku, tak se ptám co to má za smysl - nikdo se člověka nezeptá jestli chce být vytvořen a pak ani nemá možnost zpět zničení??? Nevím asi už chápeš, proč jsem "naštvaný na stvořitele", že nám tohle tají. Tají nám vlastně ty nejdůležitější informace, všechno to co nepotřebujeme vědět víme, nevíme jen to úplně nejzákladnější.

Ano myslím si, že tak by to mělo být. Víra by měla dávat určitý mravní kodex a určitou jistotu v "něco" - mít základ na kterým člověk stojí, pokud to funguje, tak pro většinu lidé není důležité jestli to je pravda nebo ne, prostě to funguje, oni tomu věří a všechno je fajn. Ale ta pravá pravda je někde, nevím kde, možná je všude, možná nikde. Možná prostě nejsem typ člověka který může tu pravdu pochopit, ale pak asi takový člověk ani neexistuje, protože pokud vím, tak nikdo nezná odpovědi na otázky na které se ptám. Jsou pouze lidé, kteří mají svou víru a v té našli něco jiného "něco víc" a už se přestali ptát. No ono možná na jednu stranu je cesta hledání základní pravdy bez konce a člověk jen marní čas, ale na druhou stranu člověk získá neuvěřitelný pohled na svět, dokáže pochopit všelicos a myslím, že mnoho z těch myšlenek pak jde použít pro život a pro praxi. No ale nedělal bych to asi, kdybych nevěřil, že jednou na tu odpověď přijdu :).

21 Jakub Tyl Jakub Tyl | 28. června 2010 v 17:04 | Reagovat

No a co když tu pravdu si máme každý vytvořit sám. Když máme možnost vírou a vůlí ovlivňovat svět tak i jeho pravdu a smysl. Můžeme si tedy určit svou pravdu. A lidé to dělají... Jestli je někdo 100% oddaný své víře tak pro něj jeho svět funguje tak jak on věří že to funguje... Pro něj nebe existuje protože v něj věří a celý život s epodle toho chová. Chóvá se jako když to nebe je a tím se tedy stává. A teoreticky pravda je jen to co víš že je pravda a možná ani neexistuje pojem základní pravda nebo ta opravdová pravda, protože si ji každý utváříme a každé vědomí si utvoří svou opravdovou pravdu.
trošku mi připadá že bys chtěl mít možnost vypnout svou existenci protože by jsi ji využil... Jestli věmodí nemá možnost se samo vypnout tak mě to nevadí... Já budu šťastný, já chci aby moje vědomí po smrti nezkončilo a klidně se vzdám možnosti se vypnout... A jestli to tak je tak proto že je to krásné a i když ti někdy život připadá hrozný tak je dobré vědět že až umřeš tak se tvé vědomí dostane do nějakého lepšího stavu vnímání a existence... Jednoduše řečeno bude líp... A já nechci zkončit... já chci pokračovat a ačkoliv si to moje vědomí třeba nebude pamatovat tak chci projít a objevovat všechny ty dimenze a stavy do kterých se mé vědomí může dostat... Pokud to tak je.. Takže třeba až umřu tak se má energie stane tím bleskem a potom tím fotonem a tak dál se bude přelévat a třeba se někdy přelije i do nějaké další formy podobné člověku schopné přemýšlet nad tím... je to jako horská dráha která jede pořád do kola ale pokaždé když najíždíš na vrchol nebo se řítíš dolů se tvé vědomí přelévá do různých forem které trvají milisekundu nebo 80 let života... Jsi blesk, jsi vítr, jsi zvíře jsi člověk, nebo jsi úplně v jiných diemnzích ve formách které si nedokážem představit... Je to jako úžasná jízda která se nám občas líbí a občas ne... V to bych chtěl věřit a když v to budu věřit dostatečně tak to tak bude...

22 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 2. července 2010 v 22:56 | Reagovat

Ano, každopádně se znalostmi kvantové fyziky musím uznat, že vytvářet si pravdu vlastním vědomím, má smysl a pravděpodobně to bude pravda (tedy za předpokladu, že tomu uvěřím). Problém je ale teď v lidském mozku (možná si teď řekneš, že jsem to řekl špatně, že jsem měl říct "ve vyšší úrovni, kde je úložiště mozku", ale neřeknu to, protože  tím myslím opravdu "fyzický" mozek"). A proč myslím fyzický mozek? Myslím to z téhle úvahy, ke které mě hlavně přivádí vlastní zkušenost.

Vezměme to ale nejdříve obecně - Narodí se člověk. Narodí se druhý člověk. Položíš je vedle sebe a vidíš, že nejsou stejní. Jeden víc řve, druhý se rychleji učí. A tak to pokračuje, až si ten jeden člověk uvědomí, kdo vlastně je (nebo se o to začne pokoušet). Druhého člověka taky napadle tahle otázka, ale prostě ji hodí za hlavu, ale ten první ji nehodí za hlavu a vrtá se do ní víc a víc. Až jak si řekne, že se provrtal už dost hluboko, aby pochopil, že odpověď nenajde, tak se začne ptát "PROČ SE VLASTNĚ NA TU OTÁZKU PTÁM???" "PROČ MI BEZ USTÁNÍ VRTÁ HLAVOU?" A "PROČ SE NA NÍ POŘÁD PTÁM, KDYŽ TEN DRUHÝ JI HODIL ZA HLAVU A NEBO NA NI VŮBEC NEPOMYSLEL V TOM SMYSLU JAKO JÁ??!!!!!!"

Problém je náhle v něčem jiném. Jiná otázka zůstane nezodpovězena. Ale člověk si začne uvědomovat, že a chyba není v nezodpovězené otázce, ale v tom, že ten FYZICKÝ MOZEK člověka má neskutečně vyvinutou část, která ho nutí se ptát a tím pádem i utlumuje všechno ostatní, co běžně dělá "průměrný člověk". Ale přece všechno se dá vyřešit, ne? Jaká je pak síla vůle? Může vůle změnit mozek. Odpověď člověk zná - může. Ale co člověk nezná je, jak moc. Je jasné, že z člověka člověk neudělá to co není. Nebyl to snad už Descartes kdo řekl: "Jsem to, co jsem?". Ale pak je otázka kde je spravedlnost a jak může náš Stvořitel vytvořit svobodné bytosti, které dokážou posoudit co je spravedlivé (alespoň ze svého úhlu pohledu) a jasně jim vytvoří realitu, která je k nim neskutečně nespravedlivá??? Co to má za smysl? Když jsem už tady zmínil Descarta, tak zmíním i jeho další slova: "Myslím, tedy jsem". A tedy je jasné, že já jsem!" Jestli jsou ostatní, to už není tak úplně jisté, ale podle pozorování se zdá že ano, anebo to má neskutečně promyšleným způsobem tak vypadat. Každopádně žijeme v téhle "izluzi" (ať už tím slovem iluze myslíme cokoli) a podle toho máme právo věci posuzovat (tedy nevím jestli právo, ale každopádně tu možnost máme) a pokud věci posoudíme, tak VŽDY narazíme na velkou nespravedlnost. Jak může být pak člověk za něco odpovědný, když ho k tomu mozek přinutil?
Ono lidé nejen, že mají tu možnost soudit, ale taky to velice aktivně dělají. Podívejme se na náš stát, nebo stát obecně. Jsou tady občané svéprávní a občané zbavení právní způsobilosti. Ano to jiní lidé je zbavili právní způsobilosti. Ale mají na to právo? No právo si vybudou, protože je jich většina. Nejsilnější přežijí a slabší buď nechají na pokoji, ať vyhynou sami, nebo jim pomůžou, právě tím, že je zbaví svéprávnosti. Ale nechtěl jsem tohle téma nastínit tímhle způsobem, jak to teď vypadá, ale chtěl jsem tady nastínit tu relativitu. Jestli si opravdu každý člověk vytváří realitu podle toho čemu věří, tak by neměli mít ostatní právo ho odsoudit. Problém je v tom, že všichni lidé jsou v interakci. A člověk si vlastně vytváří své já v myslích okolních lidí. Člověk je do určité míry tím, co vytvoří v tomhle světě a většinová část je právě v myslích ostatních. Jenže člověk tam neuloží přesně to co on chce, ale uloží tam i chyby které se vyskytnou při "demodulování" jeho mozkem. A tak vlastně každý člověk vytváří něco jiného, než chce. Ať už to je nepozorovatelná odchylka u těch šťastlivců, nebo absolutní vytváření reality, která ubíjí to původní já u těch méně šťastných.
No myslím, že pro dnes jsem napsal dost. Asi je vidět, jaké myšlenky se mi honí hlavou a problém je najít v tom všem řešení. Snad se mi poštěstí pokud uvěřím pravidlu "reality" a to, že na každou na pohled bezvýchodnou situaci existuje řešení.

23 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 2. července 2010 v 23:44 | Reagovat

Vlastně jsem ještě neodpověděl na tu druhou část. Možná má původně každý člověk stejný základ v té části mimo fyzický mozek, ale po proběhnutí spojení s mozkem už tady vidíme prostě omezení a určité předurčení. No a problém je v tom, že v tom předurčení máš i to jak pozitivně nebo negativně budeš vnímat svět a pokud ho ty automaticky vnímáš pozitivně, tak to prostě tak je a je to tvoje plus (relativně řečeno) a pokud já ho vidím negativně, ať už se na něj podívám jakkoli, tak to taky tak prostě je a nic s tím nenadělám, i kdybych se po*ral, tak nepředělám svůj mozek, nezměním jednotlivé oblasti které mají co zpracovávat. Nebo mi alespoň není znám způsob jak takovouto změnu účinně provést. No ale abych se vrátil k tomu "posmrtnému životu". Já bych zase chtěl své vědomí vypnout, nevím jak budu všechno vnímat jak budu mrtvý, možná už mě nebude determinovat mozek na takovýto pesimismus a že pak budu chtít "žít" dále stejně jako ty. Ale pokud to vnímání zůstane už poškozené tady mozkem z naší reality, tak budu chtít vypnutí, ztracení všech informací, absolutní vymazání vnímání. Problém je ale pak v tom, proč tu vlastně ještě jsem, když si budu přát po smrti tohle. No a vypadá to tak, že tu vlastně zůstávám kvůli jiným lidem, protože ti nejspíš nebudou chtít vymazat vědomí a tak by jim zůstala tahleta strašná rána v paměti "navždy". No za co bych byl naštvaný hodně by bylo, kdyby naše realita byla simulace i s okolními lidmi, ale pokud by to bylo tak, tak bych tu pak byl pravděpodobně vložen za nějakým účelem a byla by mi programována tahle realita čistě pro vytvoření nějakého vědomí, které "pak bude sloužit k nějakému účelu". No, ale opět je tu otázka smyslu a to bych se dostával hlouběji a hlouběji, až bych nakonec logickou úvahou přišel na to, že ten celkem nemůže mít žáden smysl.
Možná jsem zabrousil opět k první odpovědi, ale jak se říká, vše souvisí se vším.

24 Jakub Tyl Jakub Tyl | 12. července 2010 v 5:06 | Reagovat

No kdyby to byla simulace tak pravděpodobně by měla nějaký smysl... Otázka je jestli se ten smysl objeví sám nebo ho musíš oběvit ty... pokud by to byla simulace vyloženě ve smyslu jako hra která je dokonalou simulací skutečnosti (Jako špičková vitruální realita) Tak je možné že si ve skutečnosti´úspešný šťastný bohatý muž (žena) který si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet jaké je být pesimista... Jako když bys hrál The Sims... A až umřeš tak se probudíš v nádherném světě a řekneš si jak to tady bylo hrozné...

Pesimismus se dá odbourat ale chce to disciplínu, tvrdé rány a nesoucitnost, chce to někho kdo tě bude kopat do koulí vždy když si budeš stěžovat... Tak sem odnaučil já sám sebe pesimistického pohledu na život... Prostě sem si vytvořil moje druhé já které vždy když sem se přistihl jak se lituju nebo něčeho lituju mě nakoplo a řeklo něco strašně chlapskýho a siláckýho... Jako kdyby si byl na vojně... Musíš se trsestat za pesimistické myšlenky a odpírat si vůbec to že si je můžeš dovolit. Prostě absolutně ignorovat to že by dospělý muž mohl být pesimista. Máš jako muž přece povinosti chránit plodit a tak dále... A jestli tyto povinosti nebudou muži dodržovat tak lidstvo zdegeneruje a jak se objeví první predátor tak nás zahubí... Další věcí je přijmout osud. Psostě to tak je někdo bydlí ve paláci a někdo ve slamu a prostě se s tím musíš naučit žít nebo s tím něco udělat ale rozhodně ne to jen zavrhovat... Takový přístup tě za nějakou dobu odnaučí být pesimistický... Buď prostě víc člověk muž... méně mysli více konej a soulož... To se stejně od muže očekává a čím více si to uvědomuji tím více se mi to líbí... je jednoduché být jednoduchý a člověka to moc nevyčerpává... Další bych poznamenal je důležité si říci proč je ten svět tak zlí co vlastně udělal špatně... Proč si zaslouží pesimistický přístup... Já v sobě také cítím velkou zášť protože lidstvo degeneruje v hybridní unisexuální rasu a naše společnost je vyvynuta z křesťanství které zahubilo nejkrásnější a společensky, politicky, nábožensky a.t.d. nejvyspělejší věk a to Starověk... Myslím že lidem by prospělo vrátit se k Antice a jejím hodnotám... Tam by jsi našel klid i smysl

25 Jakub Tyl Jakub Tyl | 12. července 2010 v 5:31 | Reagovat

Moc narážíš na téma spravedlnosti co se týče toho jak kdo je čím obdařen a jaké nese břemeno. Ten kdo nese věští břemeno má také větší potíže a jeho svět je obtížnější... To ale znamená že pokud dokáže přijmout toto břemeno a utáhne ho tak je o poznání lepší než ten člověk bez břemene. V nespravedlnosti nehledej jen zášť ale i výzvu.. Jestli musíš překonat více překážek než ostatní aby jsi dosáhl cíle tak jsi lepší než oni... Tudíž neber inteligenci jako břímě (i když je) ale snaž se jí skrotit a využít... Znásilni svou inteligenci... Snaž se jí využít ne jen k otázkám keteré nemají konce ani smysl ale k věcem které ti přinesou jiné zdroje uspokojení... Já už sem na štěstí období těchto otázek prošel a vytloukl jsem si to z hlavy a hlavně jsem pochopil že mi budou k ničemu a že musím myslet na důležitější věci. Snažím se rozum a inteligenci protlačit tam kde mi něco přinese... Mimo to myslím že Descartes (jako spousta jiných fylozofů) když říkal "Myslím, tedy jsem" zapoměl na to že musí i cítit aby byl... aby byl člověkem. A v tom je nalezení toho štěstí které by mělo být středobodem každé vědy a fylozofie... Není nic důležitějšího než zjistit jak se uspokojit a dosáhnout štěstí... Jenže člověk ačkoli se tomu brání zuby nehty je pořád člověk a má svoje pudy... Tyto pudy ovládají a pohánějí mnoho jeho myšlenek a těchto pudů by se neměl zříkat... Nejde jen o to být ale být člověkem... ne jen myslet ale prožívat...

Jinak myslím že si pochopil kam sem mířil s tou osobní realitou... Já sem silně proti tomu aby existoval někdo kdo říká co je a co není realita pokud to striktně neohrožuje společnost... Psychologie je věda která na jednu stranu může některým lidem pomoci ale na druhou stranu degraduje člověka, odsuzuje a odstraňuje... Není tvá realita stejná jako naše tak jsi blázen a zasloužíš si šoky... to mě děsí... Navíc když se zamyslím nad tím že takovíto "chorobomyslný" člověk může být ve své realitě mnohem šťastnější než já tady a než on by byl tady... To mě děsí nejvíce... Představ si na chvíli že jsi blázen a máš svůj svět ve kterém jsi naprosto spokojený i když je jen ve tvé hlavě... Někdo tě pak z toho světa vytrhne protože tvuj svět nevyhovuje podmínkám normy... Ano někdy blázni mohou ohrožovat své okolí a tak je lepší aby byli pod dohledem ale jinak jsou to lidé žijící ve svých světěch kde mohou být šťastní... To jim závidím a vadí mi že je někdo kdo jim to bere... Takže ano máme každý právo na svou realitu podle mě... společnost to ale vidí jinak a tak je dobré svoje bláznovství skrývat... Nejhorší na tom je že za bláznovství může být považována jakákoliv kontroverzní myšlenka a náhled na svět... Prostě tě společnost drží v určité své realitě a ty z ní nesmíš vybočit...

26 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 15. července 2010 v 18:40 | Reagovat

"Chce to někoho kdo tě bude kopat do koulí vždy když si budeš stěžovat." Tak tuhle větu si zapamatuji, protože je hodně pravdivá a hodně moudrá :).

No jak si pročítám tyhle dvě tvé zprávy, tak nemůžu říct nic jiného, než "pravda".

Akorát bych se zmínil ještě ke konci druhé zprávy, jak říkáš, že společnost nás drží v takové své nějaké realitě. Zmínil bych tady svou obavu z dnešního volného šíření informací, kdy na jednu stranu je dobré, že člověk má přístup "úplně ke všem informacím", ale na druhou stranu takto na nás tlačí společnost a v dnešní době je společnost ne stát ani obyčejní lidé, ale korporace. Takže jen doufám, že lidé si časem zvyknou na tenhle přebytek a vnucování některých informací a že si začnou moudře vybírat.

27 Jakub Tyl Jakub Tyl | 19. července 2010 v 15:49 | Reagovat

Nezaačnou si vybírat... Ani nechtějí... Jim nezáleží na pravdivosti ani důsledcích informací.. Oni je jen hltají. Někdy vypouští hned zase ven a jindy je následují. Přístup ke všem informacím je dobrá i špatná věc... Někdy jsou ty informace takové že obyčejný člověk by je znát neměl a nebo na něj mají negativní účinek ale zase jindy mohou odhalit něco co by mělo vyjít na jevo. Filtrování informací je však cenzura a ta je dobrá jen pokud je využívána moudře moudrou osobou. Takže lidé si nikdy nebudou vybírat jaké informace přijmout, proto se lidem musí ty informace servírovat s rozvahou a ne chaoticky.

28 Lenka Dratvová Lenka Dratvová | 24. února 2011 v 14:12 | Reagovat

Dočetla jsem se velmi zajímavé úvahy. Nad kvantovou fyzikou a jak ji využít v existenci, hodně často přemýšlím. Je fakt, že kdo jí propadne,je 'ztracen'. Mám trochu jiný názor na to, že pro nějaký efekt při pozorování musí být více pozorovatelů, čili větší síla. Myslím si, že existuje způsob, jen jsme na něj ještě nepřišli, nebo je ukryt právě proto, že při zneužití by to mělo zničující dopad pro celý vesmír. V souvislosti s tím mi vytanují ve vzpomínkách dohady, že Einstein přišel na něco, co odmítl dát lidstvu. A pokud by to bylo něco v souvislosti s možnostmi kvantové fyziky, stal by se toho odpůrcem. Myslím, že existuje nějaký spouštěč, něco čím můžeme dokonale ovládat svou realitu a svůj život, jen ještě většina lidstva není na té správně vyspělé úrovni.

29 Hawelson Hawelson | E-mail | Web | 8. března 2011 v 17:02 | Reagovat

[28]: Ano, pravděpodobně jsou tvé úvahy správné. Otázka je pak, jaký by to mělo důsledek na náš život, kdybychom takovýto spouštěč objevili. Museli bychom být na to připraveni.

30 Jarda Jarda | 18. září 2012 v 18:24 | Reagovat

[1]:Opravdu kvalitní komentář od Nonomnis,v okamžiku "teď" nic neexistuje,je to bod nula,pohled na svět nám zajišťuje naše paměť.

31 Pavel Pavel | E-mail | 19. května 2015 v 0:27 | Reagovat

Je potřeba si uvědomit co kvantové pole obnáší. Informace a fotony. Tedy vesmír byl stvořen myšlenkou i my lidé, tedy i my můžeme měnit myšlenkou cokoliv.

32 Took F lRug Took F lRug | E-mail | Web | 14. července 2017 v 23:09 | Reagovat

Ann gets along with most coworkers, but doesn’t get along with Laura.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.